Na sever?

Tomovi i Páji jsem poděkoval za jejich pohostinnost a vyrazil dál. Kam dál? Na rozcestí které směřuje buď na sever na Yukon nebo na východ do cíle do Edmontonu. Rozcestí jménem Prince George. A co rozhoduje o tom, jestli pojedu na daleký sever? Jednoduchá věc jménem pojistka. Na počátku jsem netušil, jak dlouho budu cestovat, tak jsem si udělal pojistku do půlky září. S půlkou září bych ale rozhodně nestíhal dojet na Yukon a zpět, tak za pomoci Honzy z Lifetripu jsem řešil pojistku další. A proč zrovna na Yukon? Opět přichází ke slovu Lifetrip, konkrétně další člen Kuba, který to po dokončení své části zapíchnul na okraji provincie Yukon. A hlavně Eskymo Welzl v Dawson CIty, před odletem jsem stihl přečíst jednu z jeho knih a tak jsem jej chtěl pozdravit.

Nejdřív se ale do Prince George musím vůbec dostat. Z Whistleru pokračuje Hwy 99 Sea to Sky a alespoň odtud začíná silnice dostávat svému názvu – výhledy na obklopující hory, zatáčky nahoru dolů, průjezdy po břehu blankytně modrého jezera pokrytého z půlky kládama a postupné šplhání do výšin s pohledy do bezedného údolí bez jakýchkoliv bezpečnostních zábran. Seš blbej? Spadni si tam, nikdo tě postrádat nebude.

Jak poznáte že se nacházíte na americkém kontinentu? Krom mnoho jiného, většina motorek, které potkáke, jsou Harleje. Proto mě potěšilo, když jsem na nejtypičtějším motorkářově odpočívadle – benzince – potkal dvojici na Triumph Scramblerech. Nabaleni na lehko cestující také napříč Kanadou, vracející se domů do Ontaria, kde chtějí být za týden. To já budu rád, kdybych to za týden stihl ke Kubovi na Yukon :o)

Cesta na Prince George však byla chvílemi depresivní, monotónní prostředí, skoro pořád po rovině, tundra/tajga, sám na cestách uprostřed ničeho. Přidá-li se k tomu ne zrovna slunečné počasí se stále zataženou oblohou, není to zrovna výhra si takhle cestovat o samotě. Úděl cestovatele samotáře, který k tomu ale patří. Koření cest samotných, alespoň se člověk dozví něco o sobě samotném a někdy si uvědomí, jak na tom s životem vůbec je…

Na sever!

Prince George a příchozí potvrzení o pojištění pro Kanadu a Státy na celý rok. Yeah! Můžem cestovat dál a déle – na Yukon za Kubem a Welzlem! Ovšem co říci o cestě přes celou Britskou Kolumbii nahoru do chladných oblastí Kanady? Začalo přituhovat a občas se z toho stalo dost nudné polykání kilometrů. Přidáte-li k tomu terapii deštěm, ani fotit se mi nechtělo. Ovšem zkouška vybavení ohněm, pardon deštěm, dopadla super, motohadry od Psí Hubík teplo a sucho, v Cranmbrooku koupená bublina na helmu odpuzuje jehličkovou masáž obličeje a Gore-Tex rukavice a boty mi udržují končetiny v suchu. V teplu ani moc ne, nacucá to vodu a studí to stejně. Teplo se tak řeší dočasně jinak, v obchodech se dají koupit heat-packs, což je malý pytlíček s železnýma pilinama a nějakou chemií, kdy jejich společná reakce produkuje teplo. Má to jen jednu drobnou vadu – reakce potřebuje pro správný účinek vzduch. A v zatuchlých botech a rukavicích se jí moc vzduchu nedostane. Chvíli to funguje, no zastávky na kafe byly po celý přesun na sever častější než doposud…

Při jedné takové oteplovací přestávce jsem byl nabalen do nepromoku, ruce na kelímku ucucávajíc černé kafe s mlíkem a psychicky jsem se připravoval na další hodiny jízdy v dešti. A v tomhle zmrzlém stavu ke mě přijde holčina v šortkách a tílku, jestli ta motorka venku není náhodou moje a odkud že jsem. “Je Ti teplo děvče?” “Je mi teplo dědečku Mrazíčku. Jana, těší mě.” S přítelem jsou na cestě na Aljašku a bohužel pro mě již v autě neměli volné místo pro jednoho promrzlého motorkáře ani pro jeho motorku.

Jediné, co mi při této cestě vodou udělalo radost byli dva černí mladí medvědi, přebíhající mi těsně před koly. Tady jsi návštěvníkem ty, medvědi a veškerá fauna jsou tu doma. Bráno zpětně, jet několik dní přírodou bez špetky náznaku civilizace (ok, asfalt je vyjímka) byla opravdu nádhera a nevím kde doma v Evropě by tohle šlo zažít.

Tato část Britské Kolumbie je převážně obydlena domorodými obyvateli, indiány. A je to dooost divný. Veškerý natankovaný benzín musí zapisovat do nějaké knížky, mladí tu jezdí na čtyřkolkách po silnici bez helem hlava nehlava a ceny jsou též dobře vymyšlené. Indiánská přirážka na všechno a chtít za B&B přes sto dolarů, to je i na mě moc, tolik to nestojí ani ve větších městech a tady seš uprostřed ničeho s dojezdem do většho města několikset kilometrů. Tak jsem se těšil na teplou sprchu a postel, že mě po informaci o ceně už v městečku neviděli a zakempil jsem to někde na odpočívadle za cenu nula dolarů a nula centů.

Na cestách se dílem náhody vždy sejdou různé typy cestovatelů a minimálně jeden z nich je vždy větší blázen než já. A v Good Hope Lake jsem potkal hned čtyři takové. Kávové oteplovací intermezzo a po vstupu do lokální benzinky hned poznáván spřízněné duše – mokré hadry pověšené všude možně, káva a sušenka v rukou, typický cestovní squat. Tři holky a jeden kluk vyrazili z Aljašky na Floridu … Na kolech! A začali na Aljašce na počátku zimy, dobře si to vymysleli. Ovšem mají na to půl roku a jejich důvod je hodný obdivu – jedou to jako vzpomínku na přítele/bratra dvou děvčat, který jel pár let zpět něco podobného, kterého ovšem zabil řidič telefonující za jízdy… Dámy a pane, ať se výlet vydaří!

Kuba Jonák

Jak poznáte hranici provincie Yukon – Britská Kolumbie? Stejně jak když přejíždíte u nás z jednoho kraje do druhého. Změní se kvalita asfaltu. Ke Kubovi to už byl ale kousek a po pěti dnech a ujetých 2000 km jsem se setkal s druhou polovičkou Lifetrip sestavy. V místním areálu benzinky / motelu / restaurace / RV parku dělá, jak sám řekl, děfku pro všechno a zrovna byl v kuchyni. “Kde je ten prďola co tady čepuje to pívo?” Udělal mi palačinku, dokončil co potřeboval a pak jsme strávili večer u kulečníku a piva s jeho kolegyní Caylyn vykládáním všeho možného kolem motorek, našich výletů a tak vůbec.

Na můj výlet do severských krajů mi půjčuje návleky na řidítka, protože Gore-tex je sice super, sucho a tak, ale přesto nacucaná voda studí a návleky by mohla být super alternativa. Pokecáme víc až se budu vracet (naivo) a další den vyrážím na Dawson City!

Yukon bejby

Návleky fungují na výbornou, jen z ničeho nic pozoruju, že na trojku se nějak ozývá hluk od řetězu či řetězového kolečka, což přikládám povolenému řetězu, který utahuju, dávám si sluchátka do uší a frčím dál. Hlavní město Yukonu, Whitehorse, s mezinárodním letištěm, odkud létají přímé lety třeba do Frankfurtu. Beru zásobu zweitakt oleje a pořádně velkou deku, abych měl trochu víc komfortu a při odjezdu zjišťuju, že ten hluk je čím dál horší a zní to jak brus kovu o hliník. Testovací jízda bez pravého deklu u řetězu ukazuje, že problém bude jinde – převodovka? Hej, snad ne. Ale dělá to jen na trojku, což je divný a občas se do toho připlete spojka, která jde vyjímečně dost ztuha. Tohle není dobrý.

Po 400 km za den jsem zastavil za nějakým starým stavením, zapálil oheň a zkusil zjistit kde jsou škody. První problém, že šrouby spojkového krytu jsou tak zatuhlý, že ničím dvě hlavičky. Ok, nechávám to bejt a alespoň kontroluju kvalitu upuštěného oleje – žádný náznak hliníkového prášku, na ty kilometry to má barvu jakou to má mít. Tak já nevím.. Kdyžtak pojedem dál jen na dvojku a případně v dalším větším městě se na to podívám víc.

A další den, jak jsem si usmyslel, tak se i stalo. Přes hodinu na dvojku v totální mlze a před městečkem Carmacks z ničeho nic rámus i na dvojku, snažím se spojkovat, ale nic to nedělá. Zuzka zcela utichá. Spojka nefunguje, nastartovat nejde…

Záhada Strakonic

Dle všech indicií odešla spojka. Spojkový koš, lamely ani primární řetěz s sebou náhradní nemám, čímž je řešení, co dělat dál, velice jednoduchý. V téhle prdeli Kanady by trvalo doručení dílů z Česka nejméně dva týdny a být za turistu celou tu dobu by dost výrazně narušilo rozpočet, nehledě na fakt že zima je za dveřma. Proč dva týdny? Ke Kubovi jsem si nechal expresně poslat novej plášť z Montréalu a po dvou týdnech ještě nedorazil jen díky tomu, že Yukon je prd.. e… krásná část Kanady.

Takže – dopravit sebe a Zuzku nějak do Whitehorse, půjčit si truck a dojet se Zuzkou na korbě do Edmontonu. Což se jednodušeji řekne než udělá, ale výhoda průseru uprostřed ničeho daleko na severu v Kanadě je ta, že kdokoliv kolem vás projede, zastaví a pokusí se pomoct. Díky tomu mi první auto po 5-ti minutách čekání pomohlo zjistit informaci, zda-li je ve Whitehorse nějaká půjčovna trucků. A po dalších 15-ti minutách se na mě usmálo štěstí úplně, kdy směrem na Whitehorse jel starší červený pickup GMC a byl ochotnej vzít mě i Zuzku na korbu.

S Kenem, který mířil na poslední hru v golfu, jsme vyzvedli Zuzku na korbu, položili do stabilizované polohy v bok a vyrazili. Trošku jsem si z Kena utahoval, že jako správný hráč golfu nemá triko s límcem, ale ujistil mě, že tady je límeček ta poslední věc, kterou by někdo při golfu řešil. Ve městě mě vyhodil u půjčovny kterou znal a zmizel v oparu spáleného benzínu staršího GMC.

Sobota na Yukonu – samozřejmě že mají zavřeno. Žhavím tedy internety a telefonní čísla, když v tom přijedou dva kluci shánějící nějaký 4×4 truck na neoficiální blbnutí na polňačce. Sedan půjčený od kámošky jim na tohle nepřišel zrovna ideální. Svezl jsem se s nima do půjčoven, které ještě měli vyhlídnuté a v jedné z nich mi doporučili půjčovnu Driving Force. Pro mé účely jediná firma na Yukonu, která půjčuje trucky v jednom městě a umí je přijmout v městě jiném. Nevím proč bych měl jet do Edmontonu se Zuzkou a pak ještě vracet auto do Whitehorse. Problém této varianty je v tom, že to ta firma tady ve Whitehorse moc běžně nedělá a je potřeba mít posvěcení od menežerisů. Řekl jsem že byla sobota? Tak k tomu ještě přičíst fakt, že v pondělí je Labour Day, Svátek Práce, a nikdo opět nebude dělat… Nuda v hlavním městě Yukonu celé tři dny a to je ještě ta lepší varianta.

Kluci mě hodili zpět k Zuzce a žhavil jsem internety podruhé – ve městě kempovat někde navolno jde hodně špatně, pokud člověk nechce dostat pokutu a pobyt v chládku. Couchsurfing jsem zkusil, ale když to je z hodiny na hodinu, nikdo se neozve, takže beru za vděk nejlevnější B&B a Zuzku tam dotlačím. Vítá mě Bernie ve svém domě z roku 1907, kde na mě fouká kus historie z dob Zlaté horečky.

Whitehorse

U Bernieho zkouším povolit ty prokleté šrouby spojkového krytu, ale celkem tři šrouby mají tak dodělané hlavičky, že to s dostupným nářadím prostě nepovolím. Bude se to muset odvrtat a vrtačku Bernie taky nemá. No, až to budu spravovat, ideální čas tam dát místo toho šrouby na imbus, kašlu na dobovou věrohodnost, hlavně aby to fungovalo i v polních podmínkách…

Na pár dní se ze mě tedy stal chodící turista jako každý druhý ve městě, obhlédl jsem kocábku S.S.Klondike, Downtown s prastarýma budovama, ulovil pár kešek, jeden večer strávil se spolubydlícíma na lovu polárních září a poslední večer s Pepem z Couchsurfingu, který s kamarádem Danielem vyjeli v dubnu 2013 z Ushuaie a v srpnu 2014 dojeli na kole (!) do Inuviku v Severozápadních Teritoriích. Magoři? Úplní. Ale respekt hoši! No a Pepa nakonec zůstal tady ve Whitehorse a je tu očividně spokojen.

Úterý nikdo nic, tak ve středu se nechávám dopravit do půjčovny a zůstanu tam do té doby než dostanu nějaký auto. A hle, mírně nasraný přístup funguje. Do hodiny sedím v Dodge Ram 1500 s 5.7L Hemi motorem a můžu se připravit na finální cestu po Alaska Highway. S Berniem nakládáme Zuzku, balím si všechny ostatní saky paky a jedu o kus vedle vyzvednout dvě holčiny. Při hledání možností jak dopravit Zuzku do Edmontonu jsem na místním Craiglistu Kijiji.ca narazil na dvě holčiny, které chtěly do Calgary nebo aspoň někam po cestě. Auto už mám, tak proč je nevzít a trochu nerozpustit náklady na benzín do třech lidí. A alespoň nebude po cestě v autě nuda.

Vynikající hláška Rimmera z Červeného Trpaslíka – “Na blbce a německé turisty narazíš všude.” – dává tušit, odkud ty dvě holčiny byly – z Německa. Lillien a Lisa už nějaký ten pátek pracují a cestují po Kanadě a chtějí se vyhnout tuhé zimě tady na severu a tak míří jižněji do Calgary. Osazenstvo vozidla kompletní, jedem!

Alaska Higway

Zpočátku jsem při řízení toho korábu viděl všechno rozmazaně, přeci jen jet permanentně víc jak 60 po skoro třech měsících byla výrazná změna. Ale člověk si zvykne a pak už to je jen a pouze polykání kilometrů. Naštěstí Alaska Hwy není jednotvárná a nevede pořád rovně, takže se je na co dívat a pozorovat změny barevného spektra podzimního listí bylo super.

První zastávka – Kuba. Vrátil jsem mu návleky na rukavice, poděkoval majiteli Rickovi za jeho tehdejší pohostinnost a udělali jsme společnou fotku se Zuzkou na korbě. Snad se stejně jak s Honzem nevidíme naposled. Druhá stopka – Watson Lake a Sign Park. Jediná atrakce široko daleko, kdy se na hodně malém místě nachází přes 80 000 cedulí, značek a všeho tomu podobného. Nářez a je toho fakt hodně. Hlavně jsem byl překvapen počtem spz z Německa a kolik lidí tam bylo v tu chvíli z Německa samotného. Holt Rimmerova hláška má něco do sebe. Zprvu jsem se snažil číst všechny cedule a hledat nějakou českou stopu, o které vím že tu určitě jsou, ale po první stovce značek jsem se na to vykašlal a jen se kochal.

Cestování s holkama mi dost dobře ukázalo, proč raději cestuju sám. Ráno strávené někde na odpočívadle ve stanu jsem vstal brzo a mohl vyrazit v řádů minut, ale než se milé dámy uráčily načančat a uklidit si brloh v autě, bylo to minimálně na hodinu.

Alaska Highway vede z 99% přírodou a tak blízká setkání střetího druhu nejsou vyjímkou a potkat relaxujícího bizona uprostřed silnice nebylo nic vyjímečného. Jen kdyby se tak těžká velká potvora chtěla pohnout a udělat trochu místa na projetí. To stejné se sobama, mají to všechno těžce v paži, jen medvědi utíkají co to jde a bohužel jsme byli i svědky jedno sraženého mrtvého medvěda černého.

Dawson Creek je počátek samotné Alaska Highway a i zde je velký pamatáník značící nultou míli dálnice až kamsi na sever do mrazů a ledů. Nezbytná fotosession, schovat se do auta před deštěm a jet o kus dál. Onen déšť však zapříčinil že jsme se rozhodli jet celou noc až do Edmontonu za podpory Red Bullu a malých koblich Tim Bits. Díky tomuto chemickému životabučiči jsme dorazili o půl druhé ráno do Edmontonu, holky jsem vyhodil v hostelu a dojel k přátelům. Přespal jsem v autě, bo jsem je nechtěl budit a myslel jsem si že to už je hotovo. No ne, pokud budete někdy v Kanadě a budete chtít zkusit kombinaci Red Bull a Tim Bits, rozhodně to nedoporučuji. Žaludek celou dobu protestoval až to nad ránem vzdal a rozhodl se vše vrátit.

Zajímavost na závěr, které jsem si dřív nevšiml, protože se to týká předjíždění, což se Zuzkou dost dobře nejde. Většinou je na silnici plná dvojitá čára a předjížděcí pruh začíná až od místa, od kterého jde opravdu bezpečně vidět bezpečně před sebe a dá se předjet. Pokud je silnice rovná, ale vlnitá, tak předjížděcí pruh tam není dokud za tu vlnitou část vozovky nejde bezpečně vidět. Dle mne super indikátor o bezpečném předjíždění.

A poslední dopravní rada – v části ohraničené značkou Construction je jaksi zakázáno předjíždět. To jsem takhle předjel pomale jedoucí zhrnovač a zastavil u slečny s lízátkem. A milým hláskem se mě zeptala od kdy že se může v Construction zóně předjíždět? “Odjakživa?” “Nikdy!” Ale popovídali jsme si a všechno bylo v pohodě.

Edmonton a konec?

U přátel jsem nabral síly a vrhnul se zjišťovat škody. Šrouby spojkového krytu pryč a nechat se překvapit nadílkou, která tam na mě čeká. A k mému překvapení je spojka ok. Proč je ale ten primární řetěz tak naplý? A proč jde s celým spojkovým košem tak hýbat? Ou… ložiska hlavní předlohy komplet vysypané a to na obou stranách. Štěstí že se toho díky tomuto nepokazilo víc. Motor šel teda z rámu ven na ponk, proběhla operace půlení, sehnala se nová ložiska a počkalo se na jedno poškozené kolečko převodovky a může se opět jezdit! Kdyby nenapadnul sníh… S touhle závadou jsem se teda přidal do zástupu lidí, kterým se na cestě československý veterán pokazil a musel půlit motor, ale zas na druhou stranu, jsem v tom skvělém Klubu, kterým Jawení na cestách nevadí :o)

Co říct na závěr? Kanada je nádherná země, každý kout který jsem projel měl svoje kouzlo (ano, i prérie) a především přijemní lidé na každém kroku dokážou vykouzlit úsměv na rtech i v té nejblbější situaci. Každý asi nebude mít tu možnost projet si takto celou Kanadu, tudíž kdybych měl doporučit jen jednu provincii kterou navštívit a třeba si i ji projet na motorce, určitě by to byla Britská Kolumbie. Tolik nádherných a zajímavých míst na tak malé ploše je prostě něco nevídaného.

A pokud vám chybí nějaký elaborát o trápeních s byrokracií při dovozu Zuzky zpět do vlasti, tak ten ještě dlouhou dobu nevznikne. Ještě si totiž nejsem jistý, jak a kterou cestou se navrátíme domů. Jedno vím však určitě – mám celý rok na to poznat Kanadu i z jiné stránky než jen té cestovatelské, především z té pracovní a kulturní. Ale to už je jiný příběh…

Statistika

• Na cestě 73 dní a z toho 12 dní jsme na Zuzce neujeli ani kilometr.
• Spáleno 612 litrů benzínu a asi 18 litrů oleje.
• S ujetou vzdáleností 12103 km za 237 motorových hodin vychází průměrná rychlost na 51 km/ha spotřebu 5.05 L/100 km.
• Rozpočet jsem nepočítal a asi ani nebudu, ale nebýt drobné závady na Yukonu a dalších zážitkových výdajů, určitě bych se i s dopravou vešel v klidu pod sto tisíc, benzín je levný a pokud člověk nakupuje v supermarketech a spí většinu času ve stanu někde na divoko, vyjde to celkem na levno. V opačném případě se připravte na slušnou pálku, motely a restaurace zde nejsou zrovna z kategorie rumunský 3-hvězdičkový hotel.
• 4x defekt zadního kola, dvě prasklé špice na zadku, tři urvaná spojková lanka, dvě rozdrcená ložiska na hlavní předloze.