Následující den jsme s Colinem zašli na kafe do Tim’s a probírali všechno možné, mimojiné i pozoruhodný nápad jak být stále na cestách a při tom mít i práci. Colin pracuje někde na severu na ropných plošinách a jeden ze zajímavých způsobů jak nežít na jednom místě by byl život v karavanu, kdy si člověk zaletí do práce na dva týdny, vrátí se letadlem zpět a pak dva týdny někde cestuje a užívá si tu svobodu. Po čase opět přijede někam k letišti, odletí vydělat chechtáky a tak pořád dokola. Ideální na hypotéku na moto-home, dům se základy těžko posunete o stovky kilometrů daleko, kdežto s domovem na kolech to je úplně něco jiného. Vzadu na kouli držák na motorku a hyjé!

Horský vzduch už byl cítit zde v Calgary, ve velkoměstě na úpatí skalistých hor. Pohledem na mapu by člověk řekl, že do Vancouveru to odtud bude jednoduše napřímo, ale plány jsou tu od toho, aby se nedoržovali – jedeme křížem krážem! Zahlédnout tak po opuštění Calgary v dáli vrcholky hor byl neskutečný balzám na duši v porovnání s tím, co člověk vidí v dáli v prériích – horizont mezi nebem a polem.

Časem bohužel zjišťuji, že co si člověk nenapíše bezprostředně do deníku, horko těžko to pak doluje z paměti a přidá-li se k tomu jízda několik hodin v dešti, zima a vlhko, nevlídno bohužel zatemní mozek natolik, že si na nic nevzpomenu. Stejně to bylo i s přejezdem do Britské Kolumbie, vrcholky hor v dáli se zahalily do mraků, obloha se zabarvila do ocelově šedé a předjíždějící kamiony mi chršely proudy vody přímo do ksichtu. Ostrůvek naděje a suché silnice pak vystrašilo cosi bílé na krajnici a ve struze? Sníh? Ne, proboha prosím, jen to ne! … Bližší ohledání hromady krup mě naštěstí zpočátku uklidňuje, že ještě není taková zima, ale vzápětí si uvědomuji, kdybych tuhle sprchu s kroupama o velikosti TicTacu potkal někde na cestě, neměl bych se kam schovat. Přejezd průsmyku Vraního hnízda byl tak ve znamení bezmyšlenkové jízdy s vidinou sluníčka, výhledů a zmrzliny, za doprovodu bubnujících kapek do kokosky, ukončený na nějakém odpočívadle pod stromem v relativním suchu.

Česká stopa v BC

Příští ráno sluníčko, teplo a klid na duši. To se hned jede o poznání radostněji a navíc náladu vylepšuje zpráva s kontaktem na Čecha žijícím v Cambrooku, kterému v garáži odpočívá několik ustájených československých plnokrevníků z Týnce nad Vltavou.

Jirka s Emilkou tu už žijí nějaký pátek a po dlouhé době jsem pohoštěn klasickým českým jídlem, které chutná výrazně lépe než to kanadské. Člověk se holt všech těch hamburgerů, steaků či koblih hodně rychle přejí. Jirka je taky tak trochu cestovatelský blázen, na svém 350 Road Kingu kdysi dal trasu Vancouver-Cranbrook zhruba za 13 hodin a to je vzdálenost přes tisíc kilometrů.

S Jirkem jsme se následující den vyrazili podívat do nedalekých přírodních lázní, samozřejmě ve stylu – já teda pořád v tom stejném, ale Jirka si oblékl svoji retro celokoženou kombinézu a nakopnul svého dvě-pade Péráka a takto jsme za doprovodu dvoutaktního kouře vyrazili na výlet za hranice všedního dne v Cranbrooku. Lázně nedaleko vypadají nedaleko pouze na mapě, trvá nám to tam docela dlouho a tak se u rozbočky s Jirkem loučíme a slibujeme si že se ještě někdy uvidíme. Pro něj a jeho 350 Jawy to je jen přeci jen blíž než pro mě na Zuzce.

Rochnění se v lázních

Lussier Hot Springs. Horké prameny přímo vedle řeky, přírodní bazénky uprostřed pustiny vzdálené asi 17 kilometrů od hlavního tahu. A samozřejmě po šotolině, ale roleta sem naštěstí ještě nedorazila. Prameny samotné pěkné a sakra teplé, obvzlášť v zimě to tu může být opravdu super zážitkové.

Další na trase byly již komerčnější lázně Fairmont Hot Springs, kde jsem již vzal ubytování v kempu a při procházení se po areálu mě odchytil jeden z návštěvníků s tím, jestli ta stará motorka je moje. Ryker a Bradley tady slavili svoje 5. výročí svatby a pozvali mě na pivko a pokec. Nakonec se to s jejich přáteli zvrhlo v docela slušnou chlastací akci, tak jsem raději takticky o půlnoci ustoupil a šel se vyspat.

Abych se ráno probudil do další skvělé akce, kdy mě pozvali na sjíždění místní říčky na jakýchsi plavidlech. Slušná zábava, po většinu času se jen necháváme unášet proudem, popíjíme pivko a já je zvečňuji na foťák, takže na toto budou mít pěknou vzpomínku. Po pěkném sjíždění řeky jsme si ukradli auto (zabouchli jsme si klíče) a navrátili se do kempu, kde se pokračovalo v tom, co se dělo včera – pivo, jídlo, zábava. Všichni z Calgary, kde to asi musí být slušná párty celej rok.

Fairmont Hot Springs jsem nakonec ani nenavštívil, neboť to je jen obyčejnej bazén s teplejší vodou a doufal jsem v něco lepšího v Radium Hot Springs. Což jsem se nedočkal, bazén hned pod skálou u silnice a lidí jak máku a raději jsem se projížděl v Kootoney National Parc, kdy to bylo 100 km jen příroda, les a nekončící výhledy na hory někde daleko.

Banff a okolí

Přes Banff jsem dojel do Canmore, kde mi kluci koloběžkoví doporučili jeden hostel vytvořený v nádherném srubu, alespoň dle fotek. No k mému překvapení a neznalosti kanadských svátků jsem tam dorazil bez rezervace během prodlouženého víkendu. Tudíž samozřejmě plno a co teď? Sjet o pár desítek metrů dolů a na poli za březovým lesíkem si postavit stan. Pravda, pár týdnů zpět jsem viděl film Revenant s DiCapriem a jeho medvědem a tenhle březový lesík vypadal úplně stejně, ale jídlo jsem si pověsil na strom a do uší dal špunty. Možná mi tak medvěd chodil kolem stanu, ale nic mě nevzbudilo, tak o tom ani nemusím vědět.

Dlouho jsem nebyl v lázních, tak jsem vyzkoušel i ty v Banffu, jen mi chvíli trvalo než jsem tam vůbec dojel. Zuzce se z ničeho nic nechtělo jít do otáček, špatně držela volnoběh a celkově se jí vůbec nechtělo jet až před Hot Springs zmlkla úplně. Příčina? Povolená plováková komora karburátoru. Očistit, spravit, utáhnou a jít si umýt špinavé mastné ruce do teplých pramenů Banffu :o) Výhled odtud však vynikající a z těch tří komerčních lázní co jsem doposud potkal (Fairmont, Radium, Banff) byly tyhle nejlepší.

Trocha té kultury a gastronomie na Banff Avenue, která byla ve státní svátek narvaná k prasknutí – ze 100 lidí na ulici jich snad 99 bylo Číňanů. Každopádně v restauraci jsem si objednal klasicky hamburger se špinavým poutine – hranolky nasypané do plechového hrníčku, posypané kousky masa a zalité sýrem ala poutine. Tohoto bych se mohl užrat! No a pak setkání s Radkou, sestrou kamarádky ze střední, s kterou jsem si zašel na menší tůru na nedaleký Tunnel Mountain spolu s jejíma kamarádama. Hodinová procházka s výhledem na zapadající slunce zalévající celý Banff do pěkných večerních barev. Krásný výlet tak akorát na pohodu po práci s pivkem nahoře jako odměna. Večer jsme pak strávili v místní hospodě s akcí čtyři dolary za pivko, což je na Kanadu sakra levné.

Lake Louise

Ráno jsme se ještě s Radkou sešli na čaj a sušenku a slíbili si, že se ještě uvidíme, až dorazí i její sestra na návštěvu. Teď mě však volaly dálky a já vyrazil směr Lake Louise se zastávkou u Johnston Canyon na drobnou tůru k vodopádům, kde se člověk cíti jak Indiana Jones, kdy se může projít za vodopádem, snažící se najít tajný vchod do jeskyně s poklady.

Podél silnice se dá zpozorovat mnoho zvířat, pasoucí se vysokohorské ovce se zatočenými rohy či majestátní jeleny a tak mě ani moc nepřekvapilo, když na silnici předemnou stála tři auta za sebou s výstražnýma světlama a další dvě auta v protisměru. Čekal jsem nějaké ty ovce, ale když se zpoza auta vynořil velký medvěd grizzly, strnul jsem hrůzou a zmohl se akorát na “Ou shit”. Lidé v plechovkách jsou víceméně v pohodě, já na Zuzce už tolik ne, tak jsem se v mezích bezpečnosti snažil méďu vyfotit. Něco se zadařilo, ale mohlo to být lepší. Ale na to se mám moc rád, nechci drážtit méďu záblesky foťáku. Grizzly to měl stejně dost v péči, na všechny okolní auta házel z vysoka bobek a hleděl si pouze svého.

O kus dál jsem projížděl kusem lesíka, který vedl stále rovně a končil hezky v perspektivě v nekonečnu, tak jsem čekal na vhodný okamžik a fotku, když v tom zastavil nový VW Transporter, jestli jsem něco zajímavého zahlédl nebo jestli jněco nepotřebuji. Na všechno odpovídám záporně, přejeme si šťastnou cestu a loučíme se. No a jak uvidím záď VW, povědomý tvar spz mi ukazuje, že dvojice je ze Švýcarska. Se Zuzkou jsme jeli s větrem o závod, abych je ještě dohnal a díky bohu se zadařilo – v jedné zatáčce s výhledem na koleje, řeku a hory v pozadí je odchytávám a stíháme si popovídat. Jedou podobnou trasu jak já, jen to pohodlí mají o trošičku luxsunější než já se Zuzkou.

V Lake Louise se potkáváme podruhé s tím, že všechny kempy jsou plné. Pro ně to moc problém nepředstavuje, já s plánem navštívit brzy ráno Moraine Lake jsem krapet v háji, takže dávám na radu pána z informací a v kempu se snažím najít někoho, kdo by byl ochoten sdílet svoje kemp-místo a naštěstí nacházím. Starší pár v VW Camperu 3/4 generace z Viktorie, kdy bratr pána má doma Jawu Califa a nějaké ČZ Enduro. A pak že je svět příliš velký na takovéto náhody.

Yoho National Parc

Moraine Lake a Lake Louise. Dvě velká jezera, která jsou nejfotografovanější v celé Kanadě a pokud jste někdy viděli nějaké fotografie z Kanady s jezerem, pravděpodobně to bude jedno z těchto dvou. Za mě jednoznačně vítězí Moraine Lake, Lake Louise je past na turisty a scenérie je mnohonásbně krásnější na Moraine. Jedno ráno se mi daří vstát brzy ráno, nevzbudit celý kemp zvukem dvoutaktu a dojet k jezeru těsně před svítáním. A i tak tu už je na tucet fotografů, kteří si chtějí zvěčnit stejný moment jako já – východ slunce na Moraine Lake. A daří se.

Pro malý počet turistů tlačím Zuzku i k molu s kajakama a fotím další strašně kýčovité fotky jak z National Geographic. Dotaz jednoho z turistů, jestli ta motorka je moje nebo to je součást nějaké expozice u jezera mě dostává do kolen. Lake Louise samotné jsem už nenavštívil, jednou jsem u něho byl a hotel na břehu jezera je opravdu krásný, no pokoj tam stojí nekřesťanské peníze a nemíním se tlačit mezi davy turistů.

Proto raději mířím k Emerald Lake, jehož barva dostává svému názvu. Voda je průzračně tyrkysově modrá/blankytná/holky si dosadí správné přízvisko, já na ty desítky odstínů jedné barvy fakt nejsem. Vypůjčil jsem si místní kanoe na hoďku a místo krásné slečny vpředu ve funkci háčka jsem dostal od obsluhy akorát kýbl s pískem… I z toho důvodu projížďka lodí nebyla taková zábava o samotě jak jsem si představoval. Na parkovišti jsem alespoň stihl pokecat s motorkářem z Californie, který cestuje už od února po Státech a Kanadě a doporučil mi jeden kemp po cestě na západ, kde pár nocí již kempuje. Instrukce mám, jedem! Abych…

… Abych dojel úplně do jiného kempu. Beaverfoot Lodge, srub a ranč jak vyšitý z westernů s parádním výhledem na hory a s volně pasoucíma se koněma. Asi bych bejval jel zpět najít toho motorkáře z Californie, no prasklé špice mi daly stopku a já tak zůstal v kempu. Kompresor mají, takže provádím rychlou opravu a jdu zjišťovat všechno co tu mají k dispozici. Když v tom při úpravě fotek slyším slovenštinu a češtinu?! Jop – Čech Láďa zde pracující a Andrea s Lucií ze Slovenska zde na návštěvě. Fotek jsem po zbytek večera už moc neudělal, ale byla sranda strávit večer s celým osazenstvem ranče a pozorovat snahu Andrey sbalit manažera Cliffa.

Jak se říká, kanadské hory jsou nejkrásnější z koňského hřbetu, tak proč nevyužít místní šanci na projížďku. Pět a půl koně v Zuzce zvládnu v pohodě, tak jeden kůň nebude problém, ne? Tady to bylo usnadněné tím, že jsme jeli v koloně za sebou, tak nebylo ani moc potřeba řídit to živé vozidlo pod zadkem. Dojmy z jízdy opravdu super, je to prostě jiný pocit vnímání přírody z koňského hřbetu. Nádhera…

Revelstoke?!

Rozloučil jsem se s osazenstvem a popojel. Začalo být po pár dnech opět nekrásně teplo, tudíž se buď nepřetržitě jelo nebo jsem se chladil v putikách u šejku či zmrzliny. Golden jsem tak poznal akorát z té obědové stránky a po pár minutách začalo jídlo způsobovat mikrospánek, tak jsem zastavil na odbočce, dal pod hlavu rukavice a dal si šlofíka. Pár minut a člověk osvěžen, jedem pokořit Roger’s Pass!

Jedu si tak jedu až najednou cítím od zadního kola pohyb doleva doprava, jak kdybych měl zadní kolo na vodě. Zastavuju, kontroluju, nadávám… Zkouším ventilek, který se protáčí a zůstává mi v ruce. Nadávám víc… Pozitivní dovnitř, negativní ven… Všechny pytle shodit dolů, vyndat kolo z rámu, vypáčit plášť, dát nový a vrátit všechno zpět. Než jsem však stihl zacvaknout plášť zpět do ráfku, z ničeho nic se za mnou objevuje borec s truckem a trailerem. Z prdele klika, Jason mi říká že o mě slyšel v rádiu, což prvně beru jako vtip, ale pak mi vysvětluje, že má v autě truckerské rádio a z něj slyšel od ostatních kamioňáků, že na krajnici za Goldenem stojí motorkář, má rozházené všechny věci okolo a asi je v háji :o) Děkuju mu za snahu mi pomoct, kompresor ovšem nemá, ale při nejhorším můžeme Zuzku naložit do traileru a dojet do Revelstoke. Tuhle variantu beru v potaz, ale naštěstí z prdele klika podruhé, v protisměru zastavuje truck s trailerem, kterému také prdlo kolo, na přívěsu. Pán kompresor měl, tak jsme jej použili, ale slabé “fííí” indikuje díru i v nové duši, takže s díky nakládáme Zuzku do traileru a přes Roger’s Pass jedeme všichni v autě. Ještě že nejedu na GeeSu či obdobném oři, nakládat 250+ kg mašinu by jsme ve dvou asi nedali.

Jason týpek, pracuje ve společnosti a létá s vrtulníkem, třeba s Bell Huey a dělá to co je zrovna potřeba. Hasí požáry, dopravuje stavební prvky někam do middle-of-nowhere a tak. Teď zrovna staví nedaleko zábranu proti lavinám ve švýcarském stylu. Sám je taky motorkář, ale s 2-ročním synem na to nemá tolik času, ale hodlá se k tomu vrátit a kdysi byl v Mexiku a strašně si to pochvaloval.

V Revelstoke beru hostel, Zuzku tam vykládáme a za Jasonovu dobrosrdečnost jej zvu na pivko a večeři, bez něj moc nevím co bych dělal. Příjemný večer u tacos a místního piva, škoda jen toho incidentu s pneumatikou. S díky se loučíme a Jason vyráží dál, má to ještě pár hodin domů do Vernonu.

Na hostelu má službu Laura, holčina která taky jezdí na motorce, ale svou Hondu má doma v Anglii. Zuzka se jí evidentně líbí, ostatně jako každému, protože tohle v Kanadě prostě jen tak vidět nejde. Náročný den končíme u dalšího piva a kulečníku.

Revelstoke turista

Následující den zjišťuju, kde je chyba – při nandávání pneu zpět jsem si štípnul duši, holt jsem kluk šikovnej. Naštěstí mi Laura doporučuje obchod s outdoor věcma poblíž a, světe div se, mají přesný rozměr duše, který potřebuju, a i jeden o něco větší, tlustší, do endura. Beru obě! Do Zuzky horko-těžko cpu endurovou duši, ta by se již skřípnout neměla. Pat a Mat, hotovo dvacet, testovací jízdou do outdoor obchodu ukázat Zuzku a vyzkoušet, jestli všechno sedí. Naštěstí jo a hotovou práci mi ještě zpříjemňuje borec u Jednoty se slovy: “Na zdrowie, wole!” Kanaďan žijící nějaký ten pátek v Česku u polských hranic, tak se pár českých a polských slov stihl naučit.

Jako správný turista v Revelstoke jsem pak o pár dní později kývnul na nabídku přidat se na menší tůru na Balu Pass v Glacier National Parc přímo v Rogers Pass s Laurou a jejím kamarádem Jimem. Takový lehký výšlap 3 hodiny nahoru, pokochat se výhledem, přírodou a tichem, a poté zase stejnou cestou i dolů. Trocha pohybu po celodenních jízdách na Zuzce mi jenom prospěla, po nasednutí do auta mi totiž úplně zdřevěněly nohy.

Steve Drane

Po předchozí emailové komunikaci se Stevem byl teda Revelstoke místem našeho vzájemného setkání. Po vzájemné domluvě jsem za ním dojel do Hilcrest Hotelu, což je na mé poměry tak 5* hotel a konečně jsme si mohli osobně potřást pravicí. Steve a jeho přátelé Linda a Marc byli na výletě po Britské Kolumbii a Revelstoke byl přesně ten průsečík našich rozdílných cest. Pozvali mě na večeři, kde jsme měli příležitost si důkladně popovídat.

Steve i Marc jsou do motorek a všeho kolem techniky zapálení stejně jako já, takže bylo velice příjmné si takhle popovídat s někým, koho to tolik baví. Steve pracoval s motorkama od svých 13 let, takže motocykly, servis a poté jejich dealerství byla jasná postupová příčka a přirozený vývoj. Sám na nich závodil, hlavně závody do vrchu a flattrack, ale i další odvětví motocyklového sportu. Dodnes drží třeba rekord na jedné trati do vrchu u Viktorie, hlavně z důvodu, že už sem tam závody nejezdí.

Setkání to tedy bylo velice příjemné a od Steva jsem dostal pobídku, že pokud budu v okolí Victorie až se sám navrátí domů, nemám váhat se mu ozvat. Dveře jeho garáže budou pro mě vždycky otevřené. S díky jeho laskavost přijímám, třeba to i vyjde, cesty na Zuzce jsou nevyspitatelné.