Prolog

Bedna se Strakonickým pokladem mizí ve spárech ještěrky kamsi pryč do skladu. To že Zuzku nechávám někde na okraji Prahy mi také nedodává příliš mnoho jistot. Dá-li Bůh, setkáme se za měsíc a půl na druhém konci světa. Pro některé přímo v centru, obyvatelé Toronta se rádi pasují do pozice ředitelů Zeměkoule nebo alespoň Kanady. Nekonečné hašteření obyvatelů velkých města a zbytku země, však to znáte i u nás.

O pár týdnů později…

Sám ve velkoměstě, kde nikdo necancá brněnském hantecem, neplatí chechtákama, natož aby měl pochopení pro sedláka z maloměsta odněkud z východní Evropy. Jo, tohle bude ještě sranda. První, čeho si všimnete po příletu do Kanady je fakt, že všechno je sakra velké. Máte chuť na velké kafe? Přinesou vám ho v půl-litrovém šálku. Chcete jít na procházku do nejbližšího obchoďáku? Tímhle směrem pořád rovně několik kilometrů. Potřebujete zásoby čaje nebo toaleťáku? Nic menšího jak rodinné balení neseženete.

První oťukávání s mírně odlišnou kanadskou kulturou byla dobrá škola, horší je však fakt, že bez auta či jiného podobného přibližovadla jste v Kanadě nahraní. Plán je tedy jasný, dostat Zuzku ze sevření úředního šimlu a co nejdříve vyjet. Od agenta mám instrukce a v obavách mířím na celnici, kde budou jistě chtít vidět karnet, který nemám, zaplatit horentní sumy za dovoz unikátního veterána, jímž ČZ 150c určitě je, a k tomu mě zbuzerovat za nesprávné povinné pojištění…

Po pár minutách tak venku stojím s papírem a adresou skladu. Nechtěli vidět nic navíc, plat mají asi dostatečný, protože úplatek též nepožadovali a jako správní kanaďani mi popřáli krásný pobyt a příjemný den. Je to trochu divné, když všechno funguje tak jak má a úřední aparát se z vás nesnaží udělat blbce. Vysvobození Zuzky ze skladu je pak dílem okamžiku a jako technické zázemí volím sklad u čecho-kanaďanů, bratrů Nováků.

Předměstí Toronta nebo regulérní město, nevím, Mississauga je první kanadské místo, kde po dlouhé době zazní poctivý zvuk dvoutaktu. Na kanadský benzín Zuzka chytá asi na 5 šlápnutí a zkušební jízda okolo bloku nevykazuje nějaké problémy po několika týdenním stání kdesi v kontejneru. A ani to nebylo rezavé! Nabalit bagáž, upevnit všechno potřebné, potřást si pravicí s díky s Jardem Novákem a vyrazit vstříc kanadským dálkám. Předsevzal jsem si toho hodně, nejvyšší čas pomale začít ukrajovat ten velký kus koláče s javorovým sirupem, který na mě čeká.

První kilometry provincií Ontario

Po pár stovkách metrů rezignuju na první kanadský dopravní zákon – úplné zastavení na Stopce. Jako jo, smysl to má, ale pokud máte 10 stopek za sebou s rozestupem 300 metrů (n-way stop), asi byste se na to s motorkou, jako Čezeta či Jawa s bubnovýma zpomalujícíma brzdama, vykašlali stejně jako já. A poté v rámci zachování celistvosti a zdravého rozumu se snažím vyhýbat dálnicím a všemu tomu podobnému. Ono když vás míjí kamion s dvěma (!) přívěsy víc jak stovkou, tak následný vír vzduchu, který se mě snažil vcucnout pod kola přívěsů, není příliš oddychová záležitost, kterou bych si přál zažít opakovaně. Hezky se kochat po místních silnicích a maximálně vymetat prach a rozmašírované srnky v odstavném pruhu.

Teskně hučí, Niagára, teskně hučí, pod koly. Past na turisty, ale bombová. Rivalita mezi Kanadou a Státy je i tady, každý bojuje za to, že ty jejich vopodády jsou hezčí než “ty druhé”, ale za mě jsou ty kanadské rozhodně velkolepější. Ty malé americké se krčí kdesi pod mostem a dělají ostudu velké podkově hýřící vodu až k turistům na horním břehu. Sledování Maid of the Mist, jak se suverénně tlačí co nejblíže vodopádům, s pidi-lidičkama na palubě, celý dojem z kanadských Niagárských vodopádů jenom umocňuje.

Niagára byla menší zajížďka, mířím více na východ do Québecu a možná i dál. Navrátil jsem se do Toronta, které jsem si po příletu moc neprošel a dnes tomu nebude jinak. Odlétal jsem do Kanady s tím, že tu bude asi zima, když už to je Kanada a je na severu, pořídil jsem si i teplejší motohadry, no a vítají mě tu teploty atakující více jak 30°C. Čert aby to vzal, prošel jsem si akorát okolí CN Tower a na dvou-hodinovou frontu na výtah jsem zamával z povzdálí a vyrazil pryč z města. Zaletět se sem dá vždy a na motorce to zrovna není terno, zvyklej z Česka na dojetí si mezi auty dopředu na světla, mě nejeden milý řidič povzbudil klaksonem a podpořil to sladkými slovy typu: “Where are you going, shit-fuck-face?!?” Překlad nechám za domácí úlohu 🙂

Že Zuzka bude ledoborec co se témat a rozhovorů týče, to se dalo čekat a hned druhý den mě zastavili dva motorkáři, kteří ČZ poznali na první pohled. Jeden má doma stále nějaké ty tři-pade Jawy, endura a podobné kousky, druhý na nich jezdil s taťkem v Německu. Tohle trochu smrdělo druhou světovou, tak jsem detaily raději nezjišťoval.

Ve shánění noclehu na divoko v Kanadě jsem ještě nebyl tak ostřílen, ale našel jsem si pěknej plácek kousek od kolejí. Mohlo mě napadnout, že tu bude co půl hodiny jezdit vlak. Co by mě však nenapadlo, před půlnocí jsem se probudil hlukem a diskotékou – UFO! Kluci železničtí celou noc dělali nějakou údržbu kolejového vedení, takže jsem si místo na pohodlný spánek vybral úplně skvěle. Né, no.