Se špuntama v učích a telefonem ve spacáku u nohou se může budík sebevíc snažit a stejně mě nevzbudí. Takto odjíždím až v deset, urychleně s větrem v zádech. Problém byl, že vítr foukal neustále, byl čím dál studenější a časem i silnější. To na moje motohadry bylo moc a začal jsem pomale klepat kosu i přes výraznou pomoc slunička. Naházel jsem na sebe skoro všechny svršky až jsem se nemohl hýbat a – alespoň jsem necvakal zubama.

Dánsko zpátky každopádně nuda zpřestřená předjíždějícíma kamionama, kteří si můžou podat ruce s těmi norskými, nechávajíc několik centimetrů místa. Osobáky o nic lepší. Navíc by je někdo mohl poučit o pojmu zelená vlna, tak blbý systém ve městech jsem v životě neviděl.

Na večeři již v Německu oblíbený currywürst mit pommes a následně zajít za kulturou na místní vojenské letiště s výstavkou Lockheed F-104 a Tornáda. A milionem králíků namísto sekačky.

Bivak jsem zvolil na krajina zaroslté polní cesty a spokojeně usnul bez svrchní části stanu, ať si alespoň trochu užiju spaní pod širákem.

Dnes najeto: 418 km

---

Dnes jen přesun do Hamburku na vlak do Vídně. Celé Německo je nuda, což vím už z cesty do Anglie a i proto volím cestu vlakem. Do Hamburku jsem se dostal v pohodě a chtěl jsem najít nádraží i bez pomoci navigace v mobilu, jednak pro ten pocit a jednak pro dostatek času. Silnice číslo 4 mě dovedla do Altony, části Hamburku v které se nádraží nachází, ale to už si chlapče najdi sám jak jen chceš. Na řadu přišel starý dobrý kompas a po chvíli kroužení po městě jsem narazil na koleje a pak už to šlo samo.

Potvrdit a vytisknout lístek už byl ale problém, rakouský automat ÖBB tu nemají, na informacích s tím prd dokážou a o kavárně s internetem a tiskárnou neví. Wi-fi zdarma tu chlapci taky nevedou, tudíž kapituluji, zapínám data v mobilu a lokalizuji místní kavárnu. Zapadlá jak z amerických filmů, vede to Pákistánec, ale strašně milý a v rámci jazykových možností jsme si příjemně pokecali o Československu. Lístek se mi povedlo potvrdit i vytisknout, zbývá několik hodin počkat na odjezd.

Čekání jsem si zkrátil psaním deníku, jídlem a pokukováním po lidech. Narazil jsem i na dvojici Slovinců, kteří jeli klasickou trasu na Nordkapp přes Finsko nahoru a dolů Norskem. Za celé tři týdny však měli neustále hnusné počasí, déšť či mlhu, takže z přírodních krás moc neviděli. Spolu jsme čekali až do půl osmé, kdy se začalo nakládat a bagáž mohla na motorce zůstat, pokud byla pevně uvázaná. Změna oproti Vídni, která né že by mi vadila.

Kupé s pryčnama, plně obsazené a na křivé posteli na kodrbajících se kolejích se neusínalo zrovna příjemně.

Dnes najeto: 127 km