Trollstigen & Atlantic Road

Za deště se krásně spí, obvzlášť ve stanu, takže z budíčku po desáté bych neměl být překvapen. Sbalen vcuku letu a vstříc trollům a jejich Stezce. Po cestě obdivuju vodopády Gudbrandsjuvet, které si s místním podložím vskutku vyhráli. Méně se mi líbí autobusy a zástupy turistů a to ještě netuším co mě čeká u Stezky. Díky náhodě, nebo spíš trollí pomoci, vjíždím k Trollí stezce od jihu, pozvolna s krajinou přecházející pozvolna do měsíční krajiny až se zjevila turistická budova k cti Trollí stezce. Měl jsem za to že to jsou jen ony serpentýny, ale prostředí potůčku, který se následně proměnil ve vodopád jak prase, to mě přijímně překvapilo.

Vstříc serpentýnám
Vstříc serpentýnám

Trollstigen avšak turistická atrakce, kotel autobusů a číňanů, tak se hlavním davům vyhýbám, dám si selfíčko s pánem Trollem a pomale mířím dolů s četnýma zastávkama na chlazení brzd, kdy mi jednu u mostu zpestřuje auto, z něj vystupující pěkná slečna a borec s dotazem: “To asi jedeš dlouho, co?” Vzápětí i přímo český karavan, teď už zbývají ti čeští motorkáři a je to komplet.

Převýšení skončilo a cesta vedla dál již kolem fjordů. Bylo fajn poslouchat motor trajektu, jak si ten diesel bublá tak třicet otácěk za minutu a přitom hýbe takovou masou železa. Méně fajn začaly být tunely vytesané pod řekami či fjordy, člověk do něj vletí ve slunečních brýlích a jelikož některé nejsou osvětlené, je to vynikající masáž očí čerstvým větrem s příměsí výfukových zplodin. Chuťovka, doporučuju. Avšak vítr v očích nebyl to nejhorší, jak se klesá pod zátoku, člověk někde vzadu tuší že se musí i nahoru, ale nechce si to připustit. Realita je svině, za jedna a tiše doufat že zezadu nepojedou kamiony, protože norští předjíždí vždy a všude a myslí si, že těch 5 centimetrů co mi tam nechají vedle sebe je dostatečných.

Atlantic Road
Atlantic Road

Zanedlouho Atlantická cesta neboli Atlanterhavsveien a jsem tady, nejsevernější bod mé cesty. Krátké, trošku zatáčkovité a atmosféru tomu dodává onen obloukový most s Atlantickým oceánem v pozadí. A to je vše přátelé. V klidu si tam posedět a nasát atmosféru je fajn, ale samotný zážitek z projetí této cesty, nejnebezpečnější jak jsem někde četl, nic moc. Asi je kolem toho strašné haló, pokud nemá člověk po ruce helikoptéru nebo drona na záběry z výšky, z fotek bude kulový a tolik si to neužije. Máte-li to po cestě, určitě to stojí za návštěvu, ale mít to jako hlavní bod cesty, bych řekl že je blbost. Můj hlavní bod je však poblíž, tak z toho nemám zas tak blbý pocit že jsem dojel až sem a byl tu jen jeden mostík. Zpestřil mi to alespoň klučina na Harleji z Paříže vracející se z Nordkappu, fajn jsme si popovídali o tom co tu je a co nás potkalo.

Vrátil jsem se stejnou cestou do města Molde, vzal trajekt a přeplul na druhou stranu, kde jsem při výjezdu z lodi způsobil na mém stroji strašnou závadu, která si vyžádala celých 5 minut opravy – prasklo spojkové lanko. Tak jsem chvíli jel na stejný kvalt, našel útočiště na starém odpočívadle, provedl opravu a rovnou i rozložil bivak, co teď pozdě večer.

Dnes najeto: 222 km