6.srpna 2013

Ráno nemůžu spát nedočkavostí, že již opustím Britské ostrovy a hlavně taky tím, že opečené večeře lítali sem a tam a velmi hlasitě řvali. Se skvělými vzpomínkami a zážitky, ale nerad, jsem o půl sedmé vyjížděl směr Dover. Chtěl jsem to vzít i přes Cantebury, ale mírné bloudění mi vzalo časouvou rezervu a tak mířím přímo do přístavu. Tam jsem po dvou hodinách a mám-li porovnat přístavy Dover a Newhaven, tak se to popravdě nedá. Dover jako takový ostatně stojí za prohlídku, třeba příště.

Ve frontě si povídám se starší paní, která uměla dřív jezdit na kole než chodit a na motorce sama procestovala Austrálii a Nový Zéland. To je aspoň ženská!

Nalodění a zakurtování již bez problémů a na palubě si dávám opět plnou nálož britské snídaně a usedám na příď trajektu. Jakmile ale vyplujeme, uvědomiji si že to asi nebyl nejlepší nápad dávat si takhle těžký jídlo na kolíbající se kocábce. K mému štěstí i štěstí spolucestujících sem to strávil a nevytapetoval jim to tam. Po dvou hodinách jsme ve Francii a bez jakékoliv kontroly vjíždím na území galského kohouta. (A to mě Dolin varoval, že při příjezdu do Francie/Anglie probíhá celní prohlídka, někdy i podrobná. Asi jsme měli štěstí.)

Postřehy z Anglie:

• Jak se zdraví motorkáři – každej jinak, ale přeci jen mají společné pozdravné gesto, které je ovšem těžce na hlavu.
• Jízda vlevo je v provozu jednoduchá. Pokud člověk vidí ostatní auta, uvědomí si že je něco jinak a jede v pohodě.
• Lidi opravdu příjemní. Možná to bylo ale atmosférou srazu, ale i tak na mě všichni působili skvělým a přátelským dojmem.

Je krásný slunečný den a já jsem blízko moře, vzhůru na pláž! Což je ale okolo Dunkirku docela problém, ale v posledním městě před Belgií, Bray-Dunes, pláž nacházím a zvěčňuji Zuzku na příjemné písečné pláži. To že jsem ji odtamtud horko-těžko vyhrabával zpátky už tak příjemné nebylo. Sluníčko svítilo, možná bylo i teplo, ale foukal studený vítr a koupalo se jen pár bláznů v neoprénech, tak jsem jen nasbíral pár mušlí a vyrazil dál na cestu.

Belgie na mě čeká vzápětí a vítá mě taky stylově, práce na silnici a semafor. Celkově jsem měl z Belgie trochu respekt, protože jsem četl příběh o chlapíkovi, kterej sám cestoval (autem či motorkou, nevím) a že přespí na parkovišti pro kamiony. No a jedenáct borců ho připravilo o pannenství. Ou.

Asi mi ten příběh Belgičani chtěli potvrdit, protože všichni Belgičtí řidičí jezdí jak prasata, předjíždí pár centimetrů ode mě a celkově se chovají jak páni silnic, jen já ve svém korábu a kdo je víc. Taky mají luxusní značení křižovatek – buď je cedule doslova kilometr před křižovatkou a na samotné křižovatce nic, takže člověk zapomene kam má jet, anebo je cedule ZA křižovatkou, takže buď ji člověk stihne postřehnout a strhne to správným směrem, nebo ji projede a někde se otočí. Taky kruháče luxus – dvě odbočky, u každé číslo silnice a pár měst podél. O kus dál další kruháč bez nějakého hlavního logického směru, čísla silnic nikde a ze seznamu měst z předešlého kruháče tam je jen jedno, a ještě k tomu ne to první ze seznamu z předešlého kruháče. Bez navigace do Belgie už nikdy!

Nadšen z řidičů zastavuji u benzinky, že natankuji. Automat ok. Dávám tam kartu a nic, odmítnuto. Dávám druhou, taktéž. A co teď – se sto eurovkou mě i místní pošlou do háje a intenzita benzínek mi přišla malá, takže by mi došlo palivo někde v půlce cesty. Motorku tlačím mimo a dávám si sváču. Z nudy pozoruji místní jak tankují a k mému údivu jdou platit do obchůdku, kterého jsem si v zápalu boje nevšiml. Urychleně přeparkovávám Zuzku ke stojanu, aby mi náhodou nezavřeli před nosem. Beru pistoli a začínám tankovat. Proč má ale hrdlo tak velký a i ten benzín samotný má jinou barvu než obvykle? Protože bereš naftu, debile. Naštěstí jsem natankoval jen litr a půl. Však ono to Belgičanům vadit nebude, když jim to tu trochu začudím.

Před šestou zážitek na celý život, jedu po hlavní, za mnou trochu sluníčko, přede mnou stojí v protisměru kamion, asi že pustí traktor, který stojí vpravo na vedlejší. Já nemám zrovna chuť zastavovat, takže jedu dál. Jenže traktorista mě asi v té září přehlídl a pár metrů přede mnou mi tam natvrdo vjede. Zpomalující brzdy nic, takže to strhávám před kamion a dál na chodník. Kdyby ten kamion jel, jsem na kaši. I tak to rozdýchávám asi čtvrt hodiny. Belgičtí řidiči jsou fakt prasata.

Mezi 7 a 8 vjiždím do Bruselu. S oním příběhem na mysli se chci odtud vymotat co nejdřív, ale najíždím na “Ring” a přes asi 8 tunelů jedu po vnitřním okruhu města. Jenže odbočky mi nic neříkají, takže přichází na pomoc kompas, díky kterému se úspěšně z města vymotávám. Cestou jsem zahlídl i ceduli na onen velký atom či co, ale opravdu jsem tu nechtěl být déle než by bylo nutné. Jednak onen příběh, jednak né příliš vábné prostředí města. Připomínalo mi to snahu a napodobení Paříže, jenže tu nebyly nikde žádné stromy v ulicích a před skoro každým domem byl místo popelnice modrý velký pytel s odpadkama. Opravdu půvabný pohled.

Kdesi na N3 před Louven sjíždím na vedlejší silničky a pak na pole. Zrovna posečeno, takže seno mi přijde vhod. Chci vyzkoušet jen tak bivak, takže pouze natahuji plachtu přes motorku, pod spacák si dávám seno a celkem spokojeně usínám.

Už méně spokojeně se po půlnoci probouzím s čímsi patlavým na čele. Slimák. Jó, teď si vzpomínám, tohle už jsem v nějakém cestopise taky četl. Po obhlédnutí situace čelovkou vidím hejno slimáků kolem mě, takže to srabsky balím, stavím urychleně stan a zbytek noci poklidně chrním ve svém nula-hvězdičkovém hotelu.

Najeto: 308 km.

7.srpna 2013

Probudil jsem se do krásného zataženého dne, slimáci ze včerejška stratili na objemu a jeden mi dokonce vlezl a zaslintal Ježečka na světle, parchant. Za odměnu se pěkně proletěl.

U první popelnice vyhazuju bordel a převlíkám se do nepromoku, začíná mírně poprchávat. Igelitky na nohu již nemám, takže risknu co kanady, důstojnické, vydrží.

Cesta popravdě naprd, celou cestu po belgii pršelo a navíc v Liege jsem pěkně bloudil a projížděl i jakýmsi ghetem. Nebýt deště, v kterém si nikomu nechtělo ven, kdo ví kde a jak bych skončil. Tfuj!

Vysvobodil mě kompas a přes lesy a venkov jsem se blížil k Německu. V vesnici Welkenraedtr si dávám pauzu na usušení a převlečení do něčeho susšího, pršet naštěstí přestalo, ale šátek Ferdy Mravence se nacucal vodou. Z letargie mě vytrhl starší pán, 74 let, z kterého bylo již z dálky poznat, že to je motorkář. Kožená vesta, samá kérka, klasika. V rámci jazykových schopnosti jsme pokecali, pán byl toho času členem Hell’s Angels, víc jsem ale na toto téma nepobral. Jak si tak zkoumal motorku, tak mi povídá: “Já i Tvoje motorka jsme ‘vintage classic’, starý krámy, ale pořád funkční.” Rozloučili jsme se jak starý kámoši a s bubláním Zuzky jsem zamířil na Německé hranice.

Věděl jsem že Spa a jeho okruh je kousek odtud co by kamenem dohodil, ale Belgie mě tak dopravně naštvala, že jsem se na Spa vykašlal a chtěl být co nejdřív v Německu. Což se mi kolem půl třetí podařilo. Nazdar Belgie, doufám že se již neshledáme…

Ahooj Německo! Příhraničí s Belgií krásné, lesy, serpentíny, konečně zábava po monotónní Belgii. Jen Ti němečtí motorkáři pořád nezdraví.

Jako průjezdní bod jsem si zvolil Nürburg a jeho Severní smyčku. Naivně jsem si říkal že bych to mohl nějak domluvit a dát si na Zuzce jedno kolečko, jenže jsem chytil nějaké Porsche Days, takže ze všeho sešlo. Škoda no, v reálu to tu vypadá o dost jinak.

Jedu dál a doufám že zas nebude pršet, mraky vypadaly dost zlověstně. Naštěstí jsem tomu ujel, trochu jsem napnul řetěz a někde před Wiesbaden jsem odpočil do lesa s ustlal si na mechu.

Najeto: 337 km

8.srpna 2013

Večer jsem zkontroloval pozici a utvrdil se v tom, že navštívím známého naší rodiny, 94. letého pana Baštáře a jeho ženu. Směr předměstí Frankfurtu.

Již dva dny mi něco mírně rachotilo z motoru, což jsem usoudil málo oleje v převodovce (častější než občasné parkování na samo-domo policajtovi zapříčiní únik oleje kolem startpáky, “pozdro” tam zrovna dvakrát netěsní). V půlce cesty k panu Baštářovi zastavuji na technické intermezzo, doplňuji teda olej a stříkám všechno olejem, hlavně řetěz. Při nakládání vodního pytle zpět mi však zůstává kus přesky v ruce, takže musí nastoupit MacGyver styl a pomocí švýcarského nožíku a stahovací pásky to opravit. Toto ostatně byla jediná “vážnejší” závada na kterou jsem nebyl připraven. Zbytek problémů co se s motorkou stal byl očekávaný.

Po 11 hodině zvoním u Baštářů a pan Baštář mě zpočátku ne zcela důvěřivě vítá, přeci jen jsme se přes 10 let neviděli. Ale po chvíli se česky rozpovídá a rozpomene a je z toho příjemně strávená hodinka s rozhovory o životě v Krumlově a Česku. Víc bohužel není možné, před dvěma týdny mu praskly křečové žíly a ještě kvůli tomu nesměl moc často stát či sedět. Takže se loučíme, pořizuji pro památku fotku a ač nerad, jedu zase dál.

Ale daleko nedojedu, protože zjišťuju že nesvítím. Přední vlákno přepálený a když většinou odejde přední, zadní ten nápor nezvládne a odejde taky. Pro jistotu jsem ji zkontroloval taky a nečekaně byla taku K.O.

Výměna v řádu minut a směr Frankfurt. Značení jasný, jenže všechno přes dálnici, na kousek z časových důvodů stejně najíždím a díky čtyřem proudům to není zas tak o hubu. Sjezd asi do centra, mírné bloudění, ale ne tak hrozné jak v Belgii.

Dál jen dál, jen přesun z jedné části Německa do druhé, z které si nic moc nepamatuju. K večeru jsem uvažoval že bych zkusil jet přes noc, ale začínajíci déšť a slabé světlo mi plány hatí, takže kempuju někde na kraji lesa, s mírným dešťem ulehám a dávám si na dobrou noc meruňkovici. Když se v půlce noci probouzím a po otevření oči vidím absolutní tmu, mám na chvíli strach co jsem to vypil, ale naštěstí byla jen hutná tma.

Najeto: 323 km.

9.srpna 2013

Ráno stále poprchává, takže nepromok, nedostatek igelitek řeším duck-páskou na kanady a jedu vstříc vodě. Na první benzince si chci dát kafe a sehnat igelitky, kafe si namačkat nemůžu a igelitku mi dali jen jednu, obsluha v dešti fakt příjemná…

Stále prší, v otevřené helmě mi pomale ale jistě začínají cuchat nervy a po přejezdu ČR hranic se k tomu přidávájí naše krásné silnice. V Kardějově odpočívám na benzince a suším nohy a boty, paní prodavačka mi daruje několik pytlů na odpadky a já její benzinku využívám jako azyl. Usuším se, ohřeju a po hodině vyrážím dál.

Pořád mi tečou nervy z neustávajícího deště, jediný co mi trošku zvedne náladu je kousek před Křivoklátem naproti jedoucí hadrák, kde byl řidič nalepenej na předním skle a snažil se přes stále se mlžící sklo nějak vidět před sebe. Tak jsme se společně pozdravili a zasmáli tomu, že ještě exitují magoři co na takových strojích jezdí v tak krásném počasí…

Kousek před Berounem přetekl pohár trpšlivosti, zastavuju v nějaký hospodě že se ohřeju a dám si polívku. Už při vstupu do podniku se mi zdálo divný že se nikde nesvítí a putika skoro prázdná. No a když nepřišel číšník k zákazníkovi, musí zákazník k číšníkovi – “Nejde elektrika, nevaříme.” “A kdy tak půjde?” “Nevíme, nic se k nám nedoneslo,” “Hm, tak dík.”

Level naštvanosti stoupá, jedu přes Beroun a dál, že se najím až u známých na Sázavě. Jenže za Berounem cítím vlhké pozadí, tak zastavuju, trošku se suším, ale moc suchých věcí už nemám, tak nějak provizorně, Navíc zjišťuju že nemám skoro benzín a po cestě dál žádný benzinka dlouho nebude, takže musím zpátky do Berouna.

V Berouně pomocí místních obyvatel nacházím benzinku, jenže stojan nesvítí, obchod taky ne, co se děje? Vidím obsluhu v okýnku, tka jdu za ní. “Nejde elektrika, bez toho tu nefungujem.” “Cože? Pořád nejde?” “No, nejde přes 2 hodiny a nevíme kdy to nahodí, po těch bouřkách muselo někde něco spadnout.” “A nevíte kde jinde by se dal sehnat benzín? S tím co mám nikam dál nedojedu.” “No to netuším, tady je všechno na elektriku.” “Hmm, tak pěkně děkuju.”

A su f piči. Odstavuju motorku, zabírám židli a připravuju se na to, že to tu zakempím. Benzínu jsem měl jen na pár kilometrů, takže nocleh bych ani nenašel. Naštvanost odešla, tomuto se dá už jen smát. Celý výlet vše ok, jen v ČR takový naschvály.

Téměř po hodině kousání se nudou zastavuje borec, že prý zahlédl Čízu, že se musel jet podívat. Dal mi informaci, že kus dál v Dvoře Králové jedna benzinka funguje, že tam od tamtud zrovna jede. Vřele mu poděkuju, rychle se sbalím a vyrížím, aby jim tam něco zbylo. Naštěstí benzínu dost, jen terminály na placení nešli, ale jinak vše ok. Celá benzinka musela jet asi na svůj generátor, protože všechno okolo bylo bez světla. S plnou nádrží opouštím toto město a směruji na Prahu.

Na městekém okruhu blbě odbočuji a kochám se Měchenickou plovárnou, co má krásné okolí, ještě krásnější než bazén v Praze 4, Podolí. Už není pořádně vidět a zjišťuju, že v Německu vyměněná žárovka nesvítí tak jak by měla, protože před sebou vidím velký kulový. Zkouším prohodit dráty, ale zdá se, že není žárovka jako žárovka a účinek žádnej. Musím teda celou cestu na dvojku a skoro krokem, v jednu chvíli se zjevil chodec asi deset čísel ode mě, no huklo ve mě solidně.

Prozatím nejhorší cestovateslký den na motorce jsem ukončil o půl jedenácté, kdy jsem úspěšně dorazil ke známým na Sázavu. A ukončil jsem to stylově, na příjezdové cestě, kde voda vymlela solidní koryto jsem zapadl a ohnul rybiny. Než jsem to vytáhnul, proklínal jsem všechny okolo, na poli mě naštěstí nikdo neslyšel. Snad. Ještě že jsem jel na Zuzce a né na nějaké čtvrt tunové herce.

Příjezd na chalupu, bratranec cosi svařuje, strejdové chrápou. Vítáme se, pohosťují mě švestkovýma knedlíkama a žabákem. Ale moc nepokecáme, jakmile to dojím, jsem grogy a padám do postele.

Najeto: celej den v dešti 420 km.

10.srpna 2013

Dneska volnej, den, dlabu na to. Celej den odpočinek celého těla, kromě jater.

Najeto: 0 km.

11.srpna 2013

Budíček už v 8, sestřenice má blbý zvyky. Dopoledne se jdeme s bratrancem projet na jeho krosce, sedím na tom poprvý a přijde mi to tak nějak – větší. Venca se mi snaží vysvětlit startování s dekompresorem, ale pozor nedávám a s vědomím že nepojedu nikam daleko se s tím netrápím.

Jenže nakonec jedu někam dál a při otáčení mi to samozřejmě chcípá a já jsem v prdeli. Doslova. Nastartovat se mi to nedaří, jen v kanadách je to taky solidní maso a nakonec to uchčiju. Opřu to u strom a jdu naproti pro Vencu. Ten mi naštěstí šel taky naproti, takže to zkušeně po pár pokusech nakopl a vrátili jsme se zpátky. (Tip: Nikdy si nepůjčujte motorku, pokud nevíte jak ji nastartovat :-))

Zmožen u oběda odpočívám a před 3 se louíčm a vyrážím konečně směr domov, zbývá jen 200 km. Prostějov benzín, Třebíč klasika kafe a kolem půl osmé přijíždím konečně po 18 dnech a 3829 km domů. Bez závád, bez podpory za zadkem, jen já, Zuzka a věci co jsme měli s sebou.