1.srpna 2013

Týden na cestách, po týdnu se dnes dostanu do hlavního cíle mojí cesty. Pomalu snídám, balím a loučím se kouřovými signály. Začíná krutě topit sluníčko, před polednem musím v koloně, která se nedá nikudy předjet zastavit a zchladit motor i voudou. Vedro bylo až tak velké, že mi moje hodinky spálily kůži, i když hodinky samotné byly pod koženýma rukavicema. Alespoň jsem se od paní policitky na trojkolovém skůtru (z kterého neslezla) dozvěděl, že u červených čar u krajnice se nesmí stát. Tak jsem se posunul o metr vedle a bylo po problému.

Ven z Londýna už to bylo lepší, vánek a alespoň nějaké chlazení mě i Zuzky vzduchem. Cedule “Vítejte v Kentu, zahradě Anglie” a už se začínám těšit na sraz. Mou pozornost narušuje cedule Brands Hatch, kam se musím podívat abych zhlédl onu slavnou zátačku z kopce dolů. Paddock a vedle servis Ferrarri – pohled na rozebranou Testarossu nebyl nejhezčí, ale nastartované GTO mělo krásnou melodii. U hlavního vjezdu mě k mému překvapení pouští dovnitř, probíhá tu trénink Caterhamů a dávají tomu slušně pod kotel, neboť jednomu ustřelí v oné zatáčce prdel a narve to do svodidel. Chvíli jsem se kochal autama i areálem a po odpočinku jsem vyrazil dále.

Půl páté a cedule Aylesford. Jsme tady a West Kent Run může začít. Celý sraz se koná v přilehlých prostorách opatství “The Friars”, krásné budovy i celé okolí, krásně se o to starají. Hlavně tu mají strašně drzé kachny, které přijdou na půl metru, takže by je stačilo vzít po hlavně a hned by byla luxusní pečínka. U registrace jsem za hvězdu (“Jsi dobrej že jsi to přijel po ose.” “Nebo taky blbej.”) a seznamuji se s některými z pořadatelů. Stan si stavím na travnatém koberci (na tom anglickém trávníku něco bude) a seznamuji se se sousedama – parta Němců a pak parta Angličanů – mezi řečí mě upozorňují na místní Romy, kteří jsou z Irska a strašně nábožní. Něco ukradnou a pak jdou prosit o odpuštění do místního opatství. Dál stojí za zmínku cesta kolem světa, kterou podnikli dva Britové v 20.letech na dvou strojích Rudge se sajdou, kdy se jim podařilo objet celý svět za tři měsíce, a to se ještě rozdělili v Austrálii a sešli se na den přesně někde v Americe.

První Social Run, vyjížďka se systémem “Drop-off”, který tu krátce popíšu – první jezdec/vedoucí jede vždy první a nikdo jej nepředjíždí (“If you overtake me I won’t chase you. I will propably beat you, but I won’t chase you.”). Vedoucí jezdci za ním na důležitých křižovatkách ukáže kde má stát a tam bude stát a ukazovat pro ostatní směr jízdy do té doby, než jej zadní vedoucí uvolní ze služby. Takto se každý z kolony prostřídá, všichni si užijí cestičky vyjížďky a není potřeba žádný itinerář.

Samotná vyjížďka vedla opravdu zahradou Anglie, single-way cestičky obklopené stromy a keři, zdmi a ploty, prostě nádhera. Do té doby než se musíte vyhnout protijedoucímu autu, ale to se na single-way cestách stává vyjímečně.

Večer pak párty ve stanu, jídlo, hudba a pití, hlavně domácí ALE Goachers stálo za to. Při otázce na barmana, proč je na každé minci a bankovce Bětka, se mi dostává odpovědi “Dlouho už nebude, stárne.” Suchý anglický humor jak má být. Najezen i napojen se přesouvám ke stanu, kde se připojuji k anglickým gentlemanům, kteří mi nabízejí svoje pivo a já jim na oplátku meruňkovici – měla úspěch.

Najeto: záznam v opojném stavu nezapsán, ale něco kolem 100 km.

2.srpna 2013

Dopoledne další Social Run a další příležitost užít si Kentskou krajinu. Ovšem při příjezdu na startplac pozoruji měkké přední kolo a po zběžné kontrole i ukroucený ventilek. Magic! Vyjížďka padá, všechno na opravu naštěstí mám, takže po hodině je úspěšně hotovo a mám aspoň čas projít si opatství i město Aylesford samotné.

Na oběd do místní hospůdky, klasická anglická – nízký strop, koberec na zemi, krb, všechno křívý, krása. Když už jsem vyzkoušel burgery v Paříži i v Londýně, tak jej porovnám i tu. K tomu konečně pořádný poctivý Guinness – s tím co jsem měl z plechovky se nedá vůbec srovnávat. Musím vřele doporučit! A dodám radu o které jsem byl taktéž poučen – všechno se objednává u baru, ne jak u nás že si člověk sedne ke stolu a čeká na pingla.

Po zbytek dne odpočívám a nabírám síly na večer do párty ve stanu, kde většinu času popíjíme a kecáme se sousedem z Německa o zkratkách značek Zündapp, NSU a dalších blbostech okolo motorek.

Najeto: 0 km.

3.srpna 2013

West Kent Run! Správný den začíná snídaní a když jsem v Anglii, musí být i snídaně anglická. Po dotazu na Boba (jeden z pořadatelů), kde si můžu poprvé dát “full breakfast” mi nabízí, že mi ji v den 100 mílové vyjížďky udělá. Ráno jdu tedy na návštěvu a příprava je již v plném proudu. Párečky, vajíčka, slaninka, žampiony, rajčatový protlak, bageta s máslem. Vonělo to nádherně, s rajčatovou omáčkou to vypadalo méně hezky, ale chutnalo to výborně, ale bylo tak těžký, že jsem to sotva dojedl a doplazil se k motorce. Díky za snídani, Bobe!

Na další den jsem měl udělat snídaní já (myšleno ve srandě?), typickou českou. Jak jsem tak ale přemýšlel, jedinou typickou českou snídaní mi připadal panák slivovice. Každopádně během přípravy snídaně tam byl i Bobův kamarád, který nás brzy opustil z důvodu, že jeho žena měla ten den narozeniny a jako dárek dostala od manžela projížďku na BSA v rámci West Kent Run. Já na to: “Will she enjoy the ride?” “I don’t care, I will.”

Samotná vyjížďka mohla začít. Travnatý plac, přes 300 motorek a já se Zuzkou ve zvláštní sekci pro zajímavé stroje a magory na malorážkách z dalekých zemí. Složení účastníků je různorodé, převládájí anglické čtyřtakty z 20. let až po youngtimery, prostě zcela jiná situace než u nás, kde je samý pérák a kývačky. Otevřené ventily, suché spojky, všemožné rozvody, prostě strojařské porno.

Všichny motorkáře ze zvláštní sekce si postupně vzal na kus řeči komentátor Dennis, mě se ptal na cestu, jestli to je fakt stopadesátka a popřál mi pohodovou vyjížďku. Díky Dennisi!

Vyjížďka 100 mil zahradou Anglie pomocí itirenáře, ale stačilo se držet kolegů a člověk trefil správnou silnici. Cesta vedla opět malebnými silničkami, single-ways, po mostech přes místní kanály, vesničkami a mezi polema. V plánu byly dvě zastávky, první na čaj na farmě, kde měl majitel schované veterány, stabiláky a stodolu plno haraburdí, ovšem s výrazným dechem historie. Druhá na lehký oběd v letním sídle uprostřed ničeho. Cestou již do kempu míjím stojíc dvoutaktní BSA, evidentně s poruchou. Naložen všemi náhradními díly se otáčím a pokouším se pomoci – snímač do VAPE teda fakt nemám. Přijíždí však oficiální Medic akce a já pokračuji dál. Před koncem pro změnu míjím stojícího Harleye WLC, na který majitel ukazuje a sanžím se pomoct i tu – vypadla závlačka na ručním řazení, tak jsem našel kus drátu a mohli jsme spolu vyrazit do The Friars.

Navrátili se všichni, ať již po svých či na vleku, ale užil si to každý. Od Keithe dostávám novou duši do zásoby, tak na oplátku dávám v organizátorském stanu dokola koštovat meruňkovici. Měla úspěch. Chvíli jsme si před večerní párty popovídali a dozvěděl jsem se, že Keith chvíli pracoval i v Bratislavě, takže na slivovici má kladné vzpomínky.

Následná párty ve stanu, pivo, jídlo, hudba, skvělé zakončení výborného dne. V jednu opojnou chvíli jsem i tak přemýšlel, kolik že vlastně stojí jedno pivo, když je za 3 libry – matná přepočtená cena mě donutila o tom hodně rychle přestat přemýšlet.

Najeto: 160 km.

4.srpna 2013

Public Day aneb klasický sraz s výstavkou motorek a přilehlou burzou. Před samotným začátkem jsem si odskočil do Friars na snídani, opět “v plné palbě”, ale musím konstatovat že domácí snídaně od Boba byla výrazně lepší. Tudíž chcete-li ji poprvé ochutnat, doporučuji si najít někoho, kdo vám ji udělá doma.

Na výstavní plácku krásný a elegantní stroje, kdybych měl ale popsat jen část z nich, byl by z toho několika-dílný román. Takto vám budou muset stačit některé fotku tu anebo všechny na milfordoj.rajce.idnes.cz/West_Kent_Run_2013/

Burza jak u nás, jen toho neveteránského haraburdí není tolik. Zaujal mě stánek jenom s penumatikama Mitas, závodní Triumph, kde majitel měl pro něj v autě Vape a především nějaké elektronické udělátko na VN kabel, které dokázalo na každé svíčce místo jedné jiskry jich udělat pět. Nechápal jsem jak a proč, ale fakt 5 jisker, házelo je to i utopené v benzínu a všechny byly rovnoměrné.

Dál probíhala i gymkhana – jízda zrušnosti. Každý rok byly úkoly mírně jiné, letos byl součástí slalom, podjetí laťky, uzmutí míče a hod do kýblu, kopnutí míče do branky a nakonec uzmout tři šipky a hodit je do kruhu. To vše na motorce bez výrazné výpomoci nohou a s šaškovskou čepicí na hlavě. Jeli se tři kola a vítězem se stal ten, kdo z těch tří kol měl nejstejnější čas.

Někdy brzy odpoledne proběhlo vyhlášení nej strojů, k mému (ne)údivu jsem byl součástí skupinky vyjímečných – získal jsem cenu za nejvzdálenějšího účastníka, který dojel po vlastní ose. Krásný píst z AJS v dubovém podstavci. Při povídání s vítězkou na Triumphu mě ještě Bob okřikl, abych za ním došel, že prý jsem vyhrál ještě další cenu – gymkhanu lehkých motocyklů. Čuměl jsem jak puk a na fotkách, které asi nikdy nenajdu, musím vypada jak vyvoraná myš.

Tímto akce oficiálně skončila a všichni se pomale začali rozjíždět domů. Pomohl jsem trochu s úklidem, za což jsem večer dostal ve stanu pořadatelů flák masa, pivko Spitfire a mrkovový koláč bez známek mrkve. Alespoň mi to tak připadalo, no měli z toho srandu, že jim nevěřím že tam ta mrkev opravdu byla. Avšak chutnalo to výborně. Ale mrkev v koláči? S tím na mě fakt nechoďte…

Najeto: 0 km.

5.srpna 2013

ondělní Social Run a plánování zpáteční cesty. Krásně jsem dospal ze včerejška, v kempu všichni usměvaví a zdravící “Morning!”. Na snídani jsem byl pozván k sousedům, bageta s máslem, osmaženou slaninkou a brown sauce, mňam a díky!

Samotná Social Run začala skvělým uvítáním: “Good everybody, morning!”. Následně menší popis kudy kam a že na konci bude hospoda, ostatně prý na konci je vždy nějaká hospoda. Opět úzké silničky obklopené keři, zídkami, nádhera.

Po vyjížďce zpět v kempu, kde beru mapu, telefon a v restauraci bookuji trajekt a do mapy zakresluji, kudy že to přibližně pojedu domů. Následně balím většinu věcí a k večeru jdu do hospůdky, na dlouhou dobu asi poslední anglické. Cestou spatřuji skupinku přispůsobivých občanů a o kus dál mě míjí vytuněnej Golf, který řídí také Rom. Jestli to je jeho nebo si to jen přivlastnil raději ani neřeším.

V hospůdce pak Guinness 1*, Fosters 3+, Stella Artois 4, London Pride 5- a i skotské whiskey, ale buď na to nemám buňky nebo to jsou fakt patoky bez chuti. Holt není nad slivovicu. V krásném stavu jsemm se domotal do stanu a spokojeně usnul.

Najeto: cca 60 km.