30.července 2013

Nedočkavostí jsem se samozřejmě moc nevyspal a ve 3:00 již začínám balit. Je nehorázná kosa, černočerná tma a do toho ještě řvou racci na obloze. V 3:45 již stojím ve frontě v přístavu a jelikož nevím, jak to pořádně funguje, vybírám si za oběť auto předemnou. Z ospalýma očima ale pozoruji českou značku, z které se vyklubal Dolin z Olešnice, kousek od Brna. Svět je malej. Opět jsme si popovídali a dozvěděl jsem se vše důležitý, díky za informace!

Na budce stačil jen pas a napsané číslo objednaného lístku, celník jen mávnul a už jen stačilo počkat, až nás borec s plácačkou pustí na palabu. Což se protáhlo na ¾, holt motorky na téhle lodi jedou jako poslední až vzadu. S citem přikurtovat, najít schody a na palubu! Docela luxus a ač jsem ospalej, trochu si loď procházím a kochám se. Spánek však vítězí a já se na chvíli neuvelebuji v křesle.

Po asi dvou hodinách celej rozlámanej vstávám a jelikož je již venku světlo, jdu se kouknout ven na širé moře. Dostávám však takovou studenou facku, že se urychleně vracím zpět a z této několika sekundové návštěvy širého moře rozmrzám po zbytek cesty, ani kafe mi nepomohlo.

Před vyloděním se ještě z horní paluby kochám bílými útesy a pozoruji pevninu, kde se vznáší mlha a opar, celkově vzato dost depresivní počasí, ale neprší. K Zuzce, která je již odkurtovaná a která plavbu přežila v pohodě. Kolega přede mnou se oblíká do nepromoku, asi jen pro jistotu. Já to risknu a budu doufat že to nechytnu. Ovšem přejezd z trajektu na pevninu mě vyvádí v omyl, poprchává a po přejezdu “hangáru” regulérně prší – anglické přivítání jak má být. Takže se do toho nepromoku musím přeci jen nasoukat a ochráněn vůči vodě vyjíždím vstříc Anglii.

Přístav Newhaven je velikostně dost malý, výjezd má jen pár metrů, hned křižovatka a zorientuj se v dešti na silnici, kde se jezdí po špatné straně. Naštěstí díky okolnímu provozu si uvědomuju že je něco špatně a jedu po levém okraji. Nikdo naštěstí netroubí a ani nepředjíždí, na což mě upozornil Dolin, že řidiči většinou pomalé stroje nepředjíždí i když mají možnost, neboť by pomalý stroj sice předjeli, ale na dalším semaforu by časovou výhru opět ztratili. Zajímavý postřeh.

Mířím nazdařbůh podle cedulí na Londýn po A23, což je sice dvouprodová silnice, ale auta tu nejezdí jak prasata, takže mi to přijde i bezpečnější. Na benzince (klasická s obchodem, konečně!) se ptám motorkáře, jestli neví jak bude – neví, ale doteď bylo hezky. Kde to jen já slyšel.

Cesta ubíhala pomale, ale s deštěm to nebylo tak strašný, kapky byli jemné a do tváře vůbec neštípali. Na předměstí Londýna se ztrácím a provádím i údržbu – krutikrk v dešti nekrutikrkuje, nutno namazat. Běžná údržba, jen turecká obsluha benzinky se na mě dívala poněkud nedůvěřivě, přeci jen borec v maskáčovém oblečení, reflexní vestě a igelitkách na nohou cosi kuchtící na moto blízko bankomatu, není příliš důvěryhodný.

Občas kouknu do navigace až ji pouštím napořád, abych úspěšně dorazil do kempu Crystal Palace. Cedule “Site full” nevěstí nic dobrého, ale jdu zkusit štěstí, malé místečko pro stan se musí najít – ne. “Site full is site full.” Anglický gentleman jak má být, milý ale rázný. Čech by mě někam narval aby měl tržbu, angličan myslí hlavně na stávající návštěvníky. S odstupem času mi to přijde jako dobrá vlastnostm, tehdy mě to pěkně štvalo. Prší, jsem durch a nemám kde zakempovat. V navigaci naštěstí nějaké kempy ještě mám, tak raději volám, zda-li mají volno a první odpovídá pozitivně. Sice přes 20 km skrz Londýn, ale nic bližšího není.

Pomocí kompasu na sever, opět nechci vědět kudy jsem to jel, ale trefit náhodou finanční čtvrť a londýnskou Okurku musí být asi kumšt. Postupem času si zvykám na místní provoz a začínám být čím dál tím drzejší, kdy se cpu v rámci možností mezi kolony a předjíždím pomalejší vozy co to jde. Jen jednou jsem to přehnal a chvíli nesledoval okolí, což se mi hrubě vymstilo, protože auto předemnou náhle zabrzdilo, já měl smrt v očích a musel jsem to strhnout na přechodový ostrůvek. Tak takhle teda pro příště né.

Kemp kdesi mimo, ale samotný je pěkný a útulný (Lee Valley Camping and Caravan Park, London). Cesta MHD do centra teda hodinu, ale za ty prachy myslím dostatečné. Nemám už moc síly někam se do okolí projet či projít, tak si jen dávám fazole Heinz z konzervy a vůbec to není špatný. Jen bez teplé vody ešus nejde umýt, takže do přírody tohle jídlo nehrozí. Ještě jsem sesmolil deník a ulehl, s trajektem to dnes bylo opravdu náročné.

Najeto bez trajektu: 114 km.

31.července 2013

Dneska v plánu volnej den po Londýně. Pešky s hodinovým přesunem jen do centra a hodinu zas zpět zavrhávám, pěšky se sem můžu vrátit kdykoliv, ale na Zuzce tu jsem asi naposled. Trošku jim to v tom centru zasmradím TéeSeFkem.

Držím se po A10, kde po cestě vyměňuju spojkové lanko a zakecávám se se starším pánem, kterýmu Zetka připomíná Harleye. Vymotám se opět u Okurky a dál po London Bridge, odkud vidím i Tower Bridge a směřuji k němu. Jeho přejezd si náležitě užívám, akorát se mi potom nepodařilo najít nějaký plácek, odkud bych si mohl vyfotit společně Tower Bridge i Zuzku, všude samý zákazy.

Podél pobřeží k Big Benu přes Trafalgar Square, provoz extrémně hustej, ale pokud přede mnou nebyly dva autobusy vedle sebe, procpal jsem se všude. Od Trafalgaru někudy pryč, až najednou silnice změnila barvu na hnědo-červenou a davy začali houstnout. Že by se tu shromáždili kvůli mě? No asi jo, na červené zastavuji a všichni si mě horečně fotí. Potěší, když je o mě v Londýně takovej zájem. O moment později mě i zdraví celá skvadra balerín na koních, vyjeli mi naproti, ale asi byli líní to otáčet a doprovodit mě někam dál.

Zaparkoval jsem a šel davům naproti, autogramiáda a ták. Složením ale opět skoro samej Japonec, takže jsem to po chvíli otočil zpět a zase se předvedl před nastoupenýmy davy. Což jsem ale asi neměl dělat, protože o prázdnou ulici dál najednou strašnej kravál a při pohledu zpět vidím rozpadající se pumpičku. Záchranná akce neúspěšná, pacient posbírán, avšak již neschopen dýchání. Ostatky ukládám na moto a abych potlačil žal, frčím dál k Big Benu.

Velký Ben se zjevuje záhy, ale prvně si jedu pro fotku katedrály a až následně Big Benu z Westminster Bridge. S vědomím že se tu nesmí zastavovat zastavuji a provádím bleskovou operaci focení, kterou mi zpestřuje chodec se slovy: “Hele, čezeta!” Stačíme si akorát říct jména a odkud jsme (“Od Brna.” “Já taky!”) a mizím dál, pokutový bloček jako suvenýr vážně nepotřebuji mít.

Hlavní turistický atrakce za mnou, co teď? Ace Cafe! Proplétání londýnským provozem a za chvíli jsem na místě motorkářské restaurace. Díky za tip mimo! Opravdu pravá moto-putika, která by u nás mohla taky být, jen s mojím štěstí jsem tam byl jako jedinej na motorce (2pm) a zájem o mou Zuzku nebyl takovej jakej jsem očekával – žádnej. Vyzkoušel jsem burger, na kterém jsem si pochutnal a po notném očumování všech dekorací, motorek a plakátů vyrazil zas o kus dál.

Opět do centra, opět Okurka a opět London Bridge. Že já mám na to štěstí. Parkuju blízko Tower Bridge a jdu se podívat do okolí samotného Toweru, ale všude kvanta lidí, až to není hezký, takže se po pár minutách rád vracím k Zuzce a k proplétání londýnským provozem. Do kempu to beru jinudy, již přes nějakou rychlostní okruh, kterej je ale solidně zacpanej, což si ale užívám. Hodně se mi líbilo chování řidičů v kolonách, dávají stále pozor na dění kolem sebe, většina řidičů i udělá místo pro motorku pokud je to možný a jakmile skočí na světlech zelená, celá kolona se souběžně krásně rozjíždí, ne jak u nás, kdy každej čeká na toho před sebou. Akorát nevím jestli mají všichni takový reflexy, automatickou spojku nebo stojí furt na spojce, ale opravdu všichni reagovali na zelenou téměř okamžitě, což na moji akceleraci 0-30mil/h za půl dne nebylo dvakrát ideální. Ale nikdo netroubil a na další červené jsem je stejně znovu podjel, takže si nepomohli.

V Tescu beru něco na večeři a po dlouhém váhání, zda-li si mám koupit v Guinness v plechovce nebo počkat na nějakou hospodu, si jej kupuji. Ovšem ukazuje se to jako chyba, mid-strenght a chutná to jak ochucená voda. Navíc i když se snažím s plechovkou netřepat jak chci, pokaždý mi to vytryskne na ruce. Co je toto kouzla prozatím netuším. Navíc v každé plechovce byla jakási plastová kulička, jejíž význam mi byl vysvětlen o pár dní později – je tam právě kvůli natlakování, aby při otevření každá plechovka vypěnila jak v reklamě. Proč to tak je se od rodilých angličanů nedozvídám, sami krčí ramenama.

Najeto po Londýně: 164 km.